Notice: Use of undefined constant E_DEPRECATED - assumed 'E_DEPRECATED' in /home/custom/a/agathacz/sites/default/settings.php on line 4
Admirálova osamělá plavba a Detektivní klub | Agatha Christie

Admirálova osamělá plavba a Detektivní klub

Kromě vlastních knih přispěla Agatha Christie kapitolami do tří detektivek, které psalo více autorů.

Admirálova osamělá plavba

V roce 1931 byla vydána kniha The Floating Admiral (česky zatím ještě nevyšla, v Encyklopedii Agathy Christie zmiňováno pod výše uvedeným pracovním názvem). Jde o unikátní a neobvyklé dílo třinácti předních britských autorů detektivní literatury, členů tzv. Detektivního klubu (viz níže).
Vedle Agathy Christie přidali svou trošku (konkrétně jednu kapitolu) například Dorothy L. Sayers, G. K. Chesterton či Ronald A. Knox. S výjimkou prologu (Chesterton), který vznikl až na úplný závěr, si každý spoluautor musel poradit s pokračováním dosavadního děje příběhu, aniž by měl sebemenšího tušení, jaké rozuzlení měli v hlavě jeho předchůdci.
Byla stanovena pouze dvě pravidla. První - každý z přispěvatelů musí mít při psaní určitou verzi řešení zápletky, nesmí tedy pouze příběh zkomplikovat novými, ničím nepodloženými skutečnostmi, všichni musejí být připraveni prezentovat uspokojivě svoje řešení příběhu. Tato řešení jsou součástí knihy a čtenář si tak může udělat obrázek o fantazii a stylu jednotlivých autorů. Pravidlo druhé — každý se musí poctivě vypořádat se všemi nástrahami a stopami, které pro něj připravili jeho předchůdci.
Agatha Christie je podepsána pod čtvrtou kapitolou nazvanou Hlavně konverzace a stejně jako v jejím řešení se v ní setkáváme s typickými prvky z díla Královny zločinu. Jak se na tuto práci dívala Agatha Christie? Svému manželovi Maxovi si postěžovala, že ačkoli jí lichotí být považována za jednu z předních autorů detektivek, je to únavná práce, která ji příliš nebaví.

The Floating Admiral však nebyl jediným společným projektem, kterého se Agatha Christie zúčastnila. V červnu a červenci 1930 odvysílala rozhlasová stanice BBC šestidílný seriál nazvaný Behind the Screen (slovensky Za španielskou stenou). Svoji kapitolu přečetl vždy příslušný autor. V následujícím roce byl uveden dvanáctidílný seriál The Scoop (slovensky Trhák), na němž se pod taktovkou Dorothy L. Sayers podílelo šest významných britských autorů – tentokrát každý dvěma kapitolami, jež opět přečetl v rozhlasovém vysílání BBC.
Oba tyto příběhy byly publikovány souborně ve slovenštině v knize Za španielskou stenou.

Detektivní klub

Padla zmínka o Detektivním klubu (Detection Club). Ten vznikl koncem 20. let na podnět Anthony Berkeleyho. Dorothy Sayers organizaci v předmluvě ke knize The Floating Admiral charakterizovala následovně: 

Je to soukromé společenství autorů detektivek z Velké Británie, které svoji existenci zakládá především na pořádání společných večeří v přiměřených intervalech, na kterých se hovoří o práci. Není nijak napojeno na žádné nakladatelství ani se nesnaží prvoplánově vydělávat peníze, ačkoli se pokouší získat poctivě odměnu za dobrodružství, jež jeho členové předkládají veřejnosti. Nejedná se o sbor porotců, kteří by doporučovali své knihy či knihy jiných autorů, a skutečně nemá jiný cíl než se bavit. Členství je přístupné těm, kteří píší klasické detektivní příběhy (nikoli tedy dobrodružná vyprávění nebo thrillery), vzniká souhlasem klubu na základě doporučení dvou či více stávajících členů a je vázáno na složení slibu. Ani stádo divokých koňů by ze mě sice nevytáhlo jakékoli podrobnosti o rituálech Detektivního klubu, zmínka o povaze slibu je však snad přípustná. Stručně ho lze charakterizovat takto: autor se zavazuje hrát férovou hru vůči čtenářům i svým kolegům. Jeho detektivové musejí řešit své případy důvtipem, bez pomoci náhod. Nesmí si vymýšlet smrtící paprsky a jedy, o kterých nemůže mít obyčejný smrtelník tušení. Musí psát co nejlepší angličtinou. Je povinen zabránit úniku informací ohledně připravovaných zápletek a titulů ostatních členů a poskytnout pomoc členům, kteří potřebují poradit s technickými detaily. Skrývá-li se za frivolní organizací Detektivního klubu nějaký cíl, pak je to snaha o udržení kvality detektivní literatury na co možná nejvyšší úrovni, kterou charakter tohoto žánru umožňuje, a očistit ji od neblahého dědictví senzacechtivosti, bombastičnosti a hantýrky, jímž je zatížena z minulosti.

Agatha Christie byla členkou klubu, ovšem vzhledem k její důstojnosti a citlivosti na směšnost pro ni bylo zřejmě dost obtížné bez mrknutí oka absolvovat rituály, které vymýšlela Dorothy Sayers. Problém mohl působit například takový „Lebkoun Eric“, kterého nosili na černém polštářku s očima napájenýma bateriemi.
Agatha se v dobrém rozmaru podrobila slavnostnímu přijetí do Detektivního klubu Přísahou na jedy a o mnoho let později souhlasila s tím, že převezme post prezidenta klubu (stalo se tak v roce 1957) pod podmínkou, že bude ustanoven i viceprezident, který bude pronášet proslovy a řídit jednání. Jen s velkým úsilím konverzovala Agatha Christie na večeřích klubu se svými kolegy o práci. Více podle jejího gusta byla jarní a podzimní setkání, na která si každý člen mohl přivést své hosty a kde se slova ujímal i odborný řečník – vážený policista, soudce atd. Řada Agathiných přátel se na těchto příjemně výstředních večírcích dobře pobavila.

Nutno poznamenat, že ani k pravidlům Detektivního klubu (shrnutých v Desateru Ronalda Knoxe) nebyla Agatha Christie důsledně uctivá. Povyk vyvolal především román Vražda Rogera Ackroyda. Někteří kritici horovali, že se Agatha, která si začala získávat jejich obdiv, dopustila nechutného podrazu, ale například zmíněná Dorothy L. Sayers vystoupila veřejně na obhajobu své kolegyně. I další hlasy tvrdily, že kniha je naprosto fair, neboť jsou čtenáři předloženy veškeré stopy, které potřebuje, a neobsahuje žádnou lež. Vražda Rogera Ackroyda si tak získala obrovskou publicitu, její prodej výrazně stoupl a pro kariéru Agathy Christie znamenala velký přelom.